DÌJINY FARNÍHO SBORU ÈCE V HODSLAVICÍCH
Existence vyznavaèù evangelického køes�anství v Hodslavicích je doložena v zachovaných dokladech, které potvrzují, že již krátce po muèednické smrti Mistra Jana Husa se hodslavští obèané hlásili k jeho odkazu a uèení. Své uplatnìní pro svou víru nalezli pozdìji mezi "Moravskými bratry", jejichž uèení proniklo na zaèátku 16. století i do Hodslavic. V této dobì vzniklo i mohutné protestantské hnutí Martina Luthera, které zasáhlo Hodslavice zásluhou kazatelù, kteøí se zde usadili. Tito kazatelé konali bohoslužby v døevìném kostele sv. Ondøeje. Jejich èinnost však byla pøerušena dùsledky bitvy na Bílé hoøe 8. listopadu 1620. Poslední z tìchto kazatelù musel Hodslavice okolo r. 1623 opustit. Po tìchto událostech nastalo pro hodslavské evangelíky období náboženské nesvobody a útlaku. Døevìný kostel sv. Ondøeje pøešel natrvalo do rukou katolické církve. Nastalo dlouhé, víc než pùldruhého století trvající období, které pøi neslo protestantské církvi mnoho pøíkoøí, bolesti a strádání. Byla to doba, která pro rozdílnou náboženskou pøíslušnost roztrhala mnohý vztah mezi mladými i mezi jejich rodièi. Nejinak tomu bylo i v Hodslavicích. V archivním materiálu lze o tom nelézt nejeden doklad.
I pøes zákaz jakékoli náboženské èinnosti se hodslavští evangelíci shromažïovali tajnì. Nìkteøí se již døíve, dlouho pøed vydáním toleranèního patentu, tajnì scházeli v Hodslavicích ve stodole gruntu èíslo 63 a potom, pozdìji, když byli vyzrazeni, i v nedalekém lesíku zvaném Domorac. Od tìch dob se tomu místu øíká "Ètenice",
Tato doba se však zároveò stala i sítem opravdovosti, vìrnosti, stálosti a obìtavosti víry. Hodslavští evangelíci se sjednotili a utvrdili v jistotì èisté pravdy Boží na základì Písma svatého. Bible se stala pro nì nejcennìjším majetkem. Z ní èerpali sílu pro všechno tìžké a nesnadné. Vìøili s Komenským, že opìt pøijdou lepší èasy. Øada generací se tìchto lepších èasu nedoèkala.
Teprve rok 1781 pøinesl nadìji. Tohoto roku byl vydán císaøem Josefem II. historický dokument nazvaný Toleranèní patent. Tímto naøízením byla dána evangelíkùm èásteèná svoboda. Nejdùležitìjší pro nì bylo to, že se již mohli veøejnì shromažïovat i organizovat.
Hodslavští evangelíci uvítali tuto skuteènost s velkým nadšením. Jejich nejvìtší snahou bylo, co nejdøíve utvoøit øádný evangelický sbor, který by sdružil všechny místní evangelíky. Nadšení bylo takové, že v krátké dobì se pøihlásilo z Hodslavic a okolí na 900 duší. Tento poèet daleko pøevyšoval podmínku, která stanovila poèet 500, který byl potøebný pro založení samostatného farního sboru.
Hodslavský evangelický farní sbor byl tedy založen v roce 1782 jako jeden z prvních tøí evangelických sborù na Moravì. Pøijal název Evangelický farní sbor augsburského vyznání. Protože sbor byl pomìrnì veliký, bylo brzy dosaženo i svolení ke zøízení církevní školy.
Hlavní starostí mladého sboru bylo najít kazatele. Nebylo to jednoduché. Ale brzo se i to podaøilo. Kováø Ignác Dubeòák a pozdìjší rektor evangelické školy a otec Františka Palackého Jiøí Palacký se vypravili pøes hory na Slovensko a získali kazatele Jána Michalce z Myjavy, který pak v èervenci 1782 pøišel do Hodslavic a stal se tak prvním hodslavským toleranèním kazatelem. Pøivedl s sebou i Martina Pána, který se stal prvním rektorem evangelické školy.
První služby Boží nového sboru se konaly ve stodole Ondøeje Tomana è. 63 a konaly se tam až do doby vystavìní døevìného kostelíka. S jeho stavbou sbor také dlouho neotálel. Se stavbou se zaèalo již v r. 1783. Je škoda, že se nám nedochovala jeho podoba. Pravdìpodobnì však byl to kostelík velice skromný a se všemi znaky ponížení tehdejší, jen trpìné církve. Tento první toleranèní kostelík vzal brzy za své, když byl pøedtím silnì poškozen vichøicí.
Vyvstala potøeba postavit kostel zdìný, vìtší, dùkladnìjší a pevnìjší. A tak bylo v r. 1813 pøikroèeno ke stavbì zdìného kostela, který stojí až dodnes.
Základní kámen byl položen 29. èervna 1813 ve svátek Petra a Pavla. Jeho stavba trvala šest let. Trvala proto tak dlouho, ponìvadž to byla doba velmi nesnadná. Sbor byl velice chudý, prostøedky na stavbu se shánìly velice tìžce. Lid byl ožebraèen napoleonskými válkami a byli to vlastnì pøevážnì ujaømení nevolníci.
Nový kostel byl postaven s malými okny, bez vìže a bez zvonù. Musel být umístìn na vzdáleném místì od hlavní cesty a s vchodem od pole. Tak naøizovaly toleranèní pøedpisy. Døevìný kostel stál "ètyøi sáhy níže než tento nynìjší stojí", jak uvádí pamìtní listina.Teprve revoluèní rok 1848 pøinesl vìtší náboženskou svobodu než dosud. Bylo dovoleno stavìt kostely s velkými okny, vìžemi i zvony. Toho bylo opìt hodslavským sborem náležitì využito. A tak v roce 1850 bylo rozhodnuto pøistavìt ke kostelu vìž a umístit v ní zvony.
Ze døeva pùvodního kostela se pak v roce 1820 postavila nová škola na Køižanovì gruntì èíslo 75. Prvním evangelickým uèitelem se od roku 1781 stal Martin Pán, z uherské Myjavy. Od orku 1786 místo uèitele zastával Jiøí Palacký, otec Františka Palackého.
Základní kámen k postavení vìže byl položen 14. èervence 1851. Do základù byla vložena pamìtní listina, ve které je v závìru napsáno: "Kdyžby tento kámen nìkdy po mnoho století opìt otevøen byl, a tento památní list opìt na jevo vyšel, nech� ti, kteøí toto naše poznamenání èítati budou, si vzpomenou v lásce na nás a uznají to svaté dílo, které my nyní pøed sebe berem. My krátkozrací a slabí lidé nevíme, jak potom bude na svìtì, ale doufáme, že to, na èem nyní pracujeme, potom již dokonáno bude, totiž že èisté Slovo Boží, jakž nám ho evangelium hlásá, nejen ústy vyznáváno, ale i v srdci lidském uskuteèòováno bude."
Celý náklad na stavbu a na poøízení zvonù byl uhrazen z dobrovolných sbírek.
Z další historie kostela je dobré pøipomenout, že v roce 1891 byl poøízen vkusný oltáø, v nìmž byla umístìna i kazatelna a byly rozšíøeny pavlaèe a v r. 1905 byl kostel vymalována položena nová støecha.
Rok 1918 byl nejenom rokem ukonèujícím první svìtovou válku a rokem vzniku samostatného èeskoslovenského státu, ale tento rok se stal i významným pro evangelickou církev. Na generálním nìmu èeských evangelických církví augsburského i helvetského vyznání ve dnech 17. a 18. prosince 1918 došlo ke sjednocení v jednu církev a byl odhlasován její název: ÈESKOBRATRSKÁ CÍRKEV EVANGELICÁ. Od tohoto data až dodnes nese i hodslavský evangelický sbor název: FARNÍ SBOR ÈESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGLEICKÉ (ÈCE).
Léta první republiky byla pro hodslavský èeskobratrský evangelický sbor dobou zdánlivé stability a klidu. Ke sboru patøily dva filiální sbory - Moøkov a Štramberk a kazatelská stanice Nový Jièín. Sbor mìl v této dobì témìø 3000 èlenù.
V roce 1926 byla postavena prostranná fara u hlavní silnice.
V roce 1930 byla provedena velká oprava kostela.
V roce 1933 byly zakoupeny nové varhany.
Po druhé svìtové válce nastaly ve sboru velké zmìny. Mnozí se odstìhovali, jiní zvlažnìli, další se od církve odvrátili. Vìtšina však vytrvala, jádro zùstalo a dalo tak nadìji nového rùstu.
V letech 1951-1952 /za pùsobení faráøe Josefa Ondrucha/ byla provedena nejvìtší a nejnákladnìjší pøestavba kostela. Stalo se tak pøesnì 100 let poté, co byla ke kostelu pøistavena vìž.
Stav kostela byl v té dobì velmi sešlý. Jeho zdi byly do výše 1,5 m vlhké, pro spodní vlhkost nemohla být položena palubová podlaha, lavice byly, zejména ode zdí, zpuchøelé, malba kostela vyžadovala taktéž obnovení. Dopøedu vysunuté galerie ubíraly kostelu mnoho svìtla. Celkovì vnitøek kostela pùsobil dojmem stísnìnosti. Nezbytná byla i oprava vnìjšku kostela. Bylo pøikroèeno k radikálním úpravám: Vlhké zdi byly vysušeny vzduchovými kanály, plocha pod podlahou byla opatøena betonovou dlažbou asfaltovou izolací. Zazdìny byly dva postranní vchody pod pavlaèemi a zøízen byl nový vstup v zadní èásti jižní stìny. Stará døevìná galerie byla stržena a postavena byla nová z železobetonu, pøi èemž byla zkrácena o oba postranní výbìžky. Zhotoven byla nová okna z modøínu rovnìž dvojí dubové dveøe, uvnitø kyvadlové, aby se zabránilo ochlazování vnitøku kostela. Galerie byla opatøena vkusným zábradlím z dubových pøíèek. Byl zrušen dvojí vstup na galerii a vybodováno nové schodištì. Staré lavice byly nahrazeny novými zaoblených tvarù. Mimo ulièku støedem kostela byly zøízeny ještì dvì ulièky postranní, aby se mohlo snadnìji vstupovat a vystupovat z lavic. Podél boèních zdí mezi pilíøi kostela byly postaveny ètyøi boèní lavice. Bylo zavedeno elektrické vytápìní kostela topnými tìlesy umístìnými pod sedadly lavic. Celý kostel byl vymalován ve svìtlém tónu. Ohranìn byl starý barokní oltáø a na místo nìho postaven stùl Pánì a menší oltáø. Pøední stìnì dominuje dobový køíž vybíhající z oltáøe. Pozadí tvoøí barevné okno, znázoròující výjev z Žalmu 23 (dobrého Pastýøe). Kazatelna je kruhovitá s toèitým schodištìm.
Vnìjší oprava kostela spoèívala v opravì omítky a nátìru fasády. Kolem celého kostela byla provedena rozsáhlá úprava terénu.
Po dobu rekonstrukce kostela nebylo možné se v kostele shromažïovat. Bohoslužby se konaly nejdøíve ve sborovém domì /staré církevní škole/ a pak v pøilehlé zahradì. Nìkolikrát /v mìsíci záøí/ bylo shromáždìní v budovì školy a pak až do vánoèních svátkù v místní Sokolovnì. Od vánoc se bohoslužby pøenesly opìt do kostela, který byl již z polovice opraven.
Všechny tyto práce si vyžádaly náklad okolo jednoho milionu korun. By uhrazen z jedné ètvrtiny z prostøedkù státních, z jedné ètvrtiny z prostøedkù celocírkevních, avšak nejvìtší tíhu nákladù /asi 1 milionu korun/ nesli èlenové sboru, kteøí mimo to odpracovali zdarma 7000 brigádnických hodin.
O pìt let podìji - v roce 1957 - byla postavena hospodáøská budova s stafážemi a v následujících letech byla opravena modlitebna v Moøkovì a tamtéž postavena høbitovní kaple.
Doba totalitního režimu tìžce dolehla na náboženský život ve sboru. Všudy pøítomný dohled a z toho vyplývající dùsledky mnohé zlomil. Byl to èas zkoušek a rozhodování. Avšak sbor žil dál, a to bylo to nejdùležitìjší. Pøíkoøí pøebolelo, strach odeznìl, nejistota odešla, ubližování bylo odpuštìno. Nastala devadesátá léta a s nimi mnohé možnosti. Je tøeba je vzít na vìdomí a dovést s nimi hospodaøit.
V polistopadovou budoucnost vkládal sbor nadìji, že pøinese podstatné oživení církevní práce. Oèekával pøedevším vìtší úèast na bohoslužbách. Avšak nestalo se tak. Do kostela více lidí nechodí. A není to lepší ani mezi dìtmi a mládeží.
Pøesto se udály ve sboru podivuhodné vìci. Vrátili se nìkteøí /pøevážnì sestry/, kteøí celé desetiletí o duchovní vìci nestáli. Sbor je pøijal s láskou a pochopením, a to se mnohonásobnì vyplatilo. Tyto sestry pøinesly do sboru velké oživení a jsou dnes pøíkladem ve víøe, v obìtavosti a v pokoøe a je na nichž znát pùsobení Ducha svatého.
Prohloubila se i práce s mládeží a dìtmi. I když na poèet to nejsou velké skupiny, nabývá tato práce na kvalitì svým smìrem na hlubinu víry. Zdá se, že mladší bratøi a sestry se snaží brát vše poctivì, mají podmanivou odvahu k modlitbám a ke svìdectví a oživující bohoslužby zpìvem.
I v kazatelských stanicích v Moøkovì a ve Straníku je práce radostná a pøináší požehnání.
K radostné souèasné skuteènosti patøí i to, že se v posledních letech podstatnì zmìnil vztah ke katolickým bratøím a sestrám. Hlavní zásluhu má na tom dlouholetý varhaník sboru Miroslav Kramoliš, který vytvoøil dobøe fungující ekumenický pìvecký sbor, jehož pùsobením vznikl pìkný vztah, pøenášející se i do dalších oboustranných èinností.
K vìcem, kterými se hodslavský evangelický sbor mùže pochlubit, patøí velmi obsáhlý a svým obsahem cenný archivní materiál Obsahuje zachovalé dokumenty od vzniku sboru v r. 1782 peèlivì a pøehlednì seøazené v r. 1986 manžely Rychetskými.
Tyto dokumenty jsou výmluvným svìdectvím o životì a èinech všech kazatelù, kteøí pøicházeli do Hodslavic žít aby vedli zdejší lid k životu oslavujícímu Pána Boha.
I souèasnost pøináší povinnosti a úkoly. Z nejnovìjších stavebních prací je tøeba pøipomenout provedení nové fasády kostela, rekonstrukci støechy na faøe, rekonstrukci a celkovou opravu modlitebny v Moøkovì vèetnì plynofikace a v r. 1996 výmìnu krovu na staré škole.
V r. 1998 èeká sbor velmi nároèná a nákladná akce: obnova krovu a støešní krytiny na kostele. Sbor opìt spoléhá na obìtavost svých èlenù, tak jako tomu bylo vždy v minulosti a je vdìèný za finanèní pomoc obecního a okresního úøadu.
Závìrem zbývá uvést charakteristiku hodslavského èeskobratrského evangelického sboru dnešních dnù a jeho výhled do budoucna.
Èeskobratrský evangelický sbor v Hodslavicích, jehož souèástí jsou kazatelské stanice Moøkov, Straníc a Životice chce být spoleèenstvím Božího lidu, který je si vìdom toho, že je zde proto, aby na prvním místì oslavoval Pána Boha. Spoléhání se na Boží pomoc, ochranu a na vedení duchem svatým chce být jeho úsilím a cílem. Svá rozhodování a starosti proto probojovává modlitbami.
Ve sboru je hlouèek tìch, kteøí se pravidelnì schází k tomuto modlitebnímu boji. Pán se k jejich zápasu pøiznává a dává svá požehnání. Sbor je pøíkladnì obìtavý a pracovitý. Dovede zavládnout nároèné akce a má pochopení i pro potøeby jiných sborù.
Pøáli bychom si, aby na bohoslužby pøicházelo víc lidí, zvláštì mladá a støední generaci, pøáli bychom si, aby v dìtských shromáždìních bylo ještì více dìtí, abychom mìli nadšenou mládež, aby naše biblické hodiny byly ještì poèetnìjší.
Pøesto nejsme z toho skleslí a nepropadáme beznadìji. Zdá se, že to všechno, èeho se ve sboru nedostává je na druhé stranì vyváženo hloubkou a to je velmi dùležité a podstatné. Vìøíme v sílu Boží lásky, která nakonec zvítìzí.
Sbor se opírá o nadìji, protože nadìje je to, co všichni velice potøebujeme. Nadìje nás nese a pøenáší pøes tìžkosti života. Bez ní by nám bylo o mnoho hùø. Nadìje pomohla pøežít koncentraèní tábory, vrátila zdraví, dává sílu v tìžkých situacích. Kéž by této nadìje bylo v nás i ve svìtì co nejvíce!
I církev Kristova stojí na nadìji. I ona ji velice potøebuje. Tam, kde se jí nedostává, tam je to velice smutné. Avšak tam, kde nadìje je, tam je radost , síla i požehnání.
A jaké jsou výhledy sboru do budoucnosti? Chceme vše v pokoøe odevzdat do rukou Božích. Vìøíme, že náš Pán, pøes naše nedostatky a naši lidskou mdlobu nenechá padnou své dílo, které v našem sboru zde mezi námi má. A že si i nás, všelijak nestateèné nestálé a nespolehlivé a zklamávající použije k tomu, abychom byli nositeli pokoje, snášenlivosti, nositeli víry, nadìje a lásky. Té víry, která pøemáhá svìt, té nadìje, která nezahanbuje a té lásky, která všeho trpìlivì èeká.
TO NECH� JE PØI NÁS A TO NECH� VEDE ÈESKOBRATRSKÝ EVANGELICKÝ SBOR DO PØÍŠTÍCH LET.
V Hodslavicích 31.10.1997
Miroslav Merenda, kurátor